Vyhodíme Gutmannův algoritmus do koše.

Minimální adresovací jednotka.

"...when data is written to the medium, the write head sets the polarity of most, but not all, of the magnetic domains. This is partially due to the inability of the writing device to write in exactly the same location each time, and partially due to the variations in media sensitivity and field strength over time and among devices."

" ...když jsou data zapisována na médium, zapisovací hlava nastaví polaritu většiny, ale ne všech, magnetických domén. To je částečně způsobeno neschopností zapisovacího zařízení zapisovat pokaždé na přesně stejné místo a částečně kvůli změnám citlivosti média a síly pole v čase a mezi zařízeními."

Na základě toho, co již víme o kódování dat, můžeme usoudit, že hlavy během provozu nezapisují jednotlivé magnetické domény jednotlivě. To by nebylo v souladu s kódovacím systémem RLL, ve kterém je počet logických nul mezi jednotkami určen vzdáleností mezi po sobě jdoucími doménovými stěnami (délkou domény), takže při zápisu jiných dat se délky domén musí měnit.
Kromě toho, není technicky možné adresovat jednotlivé magnetické domény. Část povrchu plotny je věnována informacím nezbytným k zajištění správného provozu disku. Tato kategorie zahrnuje mimo jiné servosektory, které umožňují správnou identifikaci stopy a řízení trajektorie hlavy nad jejím středem, a také záhlaví sektorů, které umožňují jejich správnou adresaci.
A právě sektory (dříve čítající 512 B, v moderní variantě „Advanced Format“ – 4 kB uživatelských dat) jsou minimální adresní jednotkou. Pro představu se můžete podívat na standardy ATA a SCSI, které byly vyvinuty v polovině 80. let a od té doby jsou primárními dokumenty popisujícími fungování pevných disků a zajišťujícími jejich kompatibilitu. Ačkoli se tyto standardy v průběhu desetiletí vyvíjely, nikdy neposkytovaly jiné adresní jednotky než sektory.
A takto disky fungují. I když chcete změnit jediný bit sektoru, vyžaduje to odpovídající kódování celého sektoru a vytvoření odpovídajícího tvaru vlny elektromagnetického signálu, který je poté uložen na příslušném fyzickém místě. Pokud si to chcete prohlédnout v praxi, vytvořte malý textový soubor. Vyhledejte ho a v hexadecimálním editoru zkontrolujte, jak jeho obsah vypadá. Nuly na konci souboru můžete změnit na jiný obsah, abyste zjistili, zda se zachová i při úpravě souboru. Poté tento soubor upravte v poznámkovém bloku a v hexadecimálním editoru zkontrolujte obsah sektoru. Uvidíte, že zbytek starého obsahu sektoru nad rámec velikosti souboru bude nahrazen nulami. Proto jsou tvrzení o zápisu, čtení, obnově nebo adresování jednotlivých bitů vůbec nesmyslná.

Sledování stopy

"Deviations in the position of the drive head from the original track may leave significant portions of the previous data along the track edge relatively untouched."

"Odchylky v poloze hlavy disku od původní stopy mohou ponechat významné části předchozích dat podél okraje stopy relativně nedotčené. "

Toto tvrzení dávalo smysl v době, kdy pevné disky stále používaly krokové motory k polohování bloku magnetické hlavy. Krokový motor, jak název napovídá, se vždy otáčí o přednastavený krok nebo jeho násobek. Není možné jej nastavit do mezipoloh. A tato vlastnost krokových motorů vedla k riziku zápisu stopy s pevným posunem od předchozí pozice, například kvůli nemožnosti kompenzovat rozdíly v teplotní roztažnosti jednotlivých součástí disku. Z tohoto důvodu se doporučovalo nechat disk běžet alespoň půl hodiny před provedením nízkoúrovňového formátování, aby se zajistilo rovnoměrné zahřátí všech součástí.
Proces nahrazování krokových motorů lineárními (VCM - Voice Coil Motors) začal kolem poloviny 80. let a v době, kdy Peter Gutmann publikoval svůj článek, byl u konce. Kalok, poslední společnost vyrábějící pevné disky s krokovými motory, zkrachovala v roce 1994. Dva roky jsou dostatečnou dobou na to, aby publikace alespoň uznala přítomnost na trhu pevných disků s plynule nastavitelnými bloky magnetických hlav s VCM, nebo alespoň objasnila, že výše uvedené tvrzení se vztahuje na pohony s krokovými motory.
Lineární (VCM) motory jsou konstruovány z cívky umístěné mezi dvěma permanentními magnety. Střídavé elektrické pole indukované proudem protékajícím cívkou umístěnou v stacionárním magnetickém poli indukuje pohyb této cívky vzhledem k magnetům. Polohovací zařízení se obvykle otáčejí kolem osy a pohybují hlavami po povrchu ploten v oblouku, ale v minulosti se používala i řešení založená na vratném pohybu cívky. Toto řešení však bylo složitější a zabíralo více místa uvnitř pouzdra, a z těchto důvodů bylo rychle opuštěno.
Nahrazení krokových motorů lineárními si vynutilo změny v subsystému polohování hlav a sledování stopy. Plynulé polohování hlavy otevírá možnosti pro přesné sledování hlavy nad středem stopy, ale také vyžaduje zpětnou vazbu pro řízení její polohy nad plotenkou. K tomuto účelu slouží servo sektory rozmístěné ve stejných intervalech na povrchu ploten. Počet servosektorů se u jednotlivých modelů pevných disků liší. V mnoha případech si to můžete ověřit ve Victorii. Pokud program v pasu pevného disku zobrazuje parametr „Wedges“, jedná se o počet servosektorů.
Servosektory obsahují řadu informací pro identifikaci čísla čtené stopy, řízení rychlosti plotny, správnou synchronizaci signálu a udržování trajektorie hlavy nad středem stopy. Vzhledem k účelu tohoto článku se zaměříme na to poslední. Každý servosektor obsahuje pole servo-burstů, která generují signál chyby polohování (PES - Positioning Error Signal). Tento signál umožňuje určit, kterým směrem a o kolik se hlava odchyluje od středu stopy. Na základě signálu chyby polohování signálový procesor může vydat řídicí jednotce motoru příkaz k úpravě polohy hlavy.
Protože u pevných disků typicky počet servosektorů přesahuje 100 na stopu, v praxi není možné stabilně udržovat pohyb hlavy podél okraje stopy. Pokud dojde k odchylce hlavy od středu stopy, polohovací mechanismus se bude snažit co nejrychleji korigovat svou polohu. I když kompenzace narazí na určité potíže, je mnohem pravděpodobnější, že hlava bude kmitat poblíž středu stopy, než že bude letět podél jednoho z jejích okrajů.
Samozřejmě je možné vytvořit záznam s odsazením od středu stopy tak, že následný záznam ponechá nedotčené malé části předchozí magnetizace, ale s rostoucí hustotou záznamu je taková situace stále méně pravděpodobná. Je také extrémně nepravděpodobné, že takové odchylky povedou k ponechání nedotčených „významných částí předchozích dat“. Pokud k tomu dojde, budou se jednat nanejvýš o malé fragmenty, které je obtížné adresovat a dekódovat, a také určit, kdy byly tyto záznamy vytvořeny. Na základě informací uvedených dříve v tomto článku již víme, že abychom mohli prakticky dekódovat data získaná z okraje stopy, potřebovali bychom k dispozici alespoň celý jeden koherentní sektor.
V dnešních pevných discích s ultravysokou hustotou, riziko, že podél okraje stopy zůstanou fragmenty starých dat, je zanedbatelné. Navíc by takový signál byl silně rušen vlivem magnetizace na sousední stopy. V případě pevných disků používajících šindelový (dlaždicový) magnetický záznam (SMR - Shingled Magnetic Recording) je toto riziko zcela eliminováno částečným přepsáním předchozích stop při zápisu následujících stop. Kromě toho se používají mnohem sofistikovanější řešení pro polohování a řízení polohy hlav, jako jsou vícestupňové pozicionéry. Nicméně ani u disků z první poloviny 90. let se nikomu nepodařilo předvést praktický příklad obnovy přepsaných dat načtených z okraje stopy.
Téma servomechanismu pevných disků, vyhledávání a sledování stop a řízení otáček motoru je příliš rozsáhlé na to, abychom jej zde podrobněji rozebírali. Byla popsána v několika knihách, mezi nimiž stojí za zmínku:

"Механика и сервосистема" Serhija Koženevskeho (Сергій Коженевський),
"Hard Disk Drive Mechatronics and Control" Abdullaha al-Mamuna, Guoxiaoa Guoa a Chaoa Bia,
"Hard Disk Drive Servo Systems" Bena M. Chena, Tonga H. Leea, Kemaoa Penga a Venkatakrishnana Venkataramanana.

Remagnetizace magnetické vrstvy.

"When all the above factors are combined it turns out that each track contains an image of everything ever written to it, but that the contribution from each 'layer' gets progressively smaller the further back it was made."

"Když se všechny výše uvedené faktory spojí, ukáže se, že každá stopa obsahuje obraz všeho, co do ní kdy bylo zapsáno, ale že příspěvek každé „vrstvy“ se postupně zmenšuje, čím dále zpět byl vytvořen."

Každý pravděpodobně slyšel analogii přepisování dat s mazáním nápisů na papíře tužkou. Ano, původní záznamy na listu papíru jsou viditelné po velmi dlouhou dobu a i když jsou pečlivě vymazány, stále se můžete pokusit přečíst jejich fragmenty nebo uhodnout jednotlivé symboly. A zdá se, že i Peter Gutmann podlehl kouzlu této analogie. Ale dává to vůbec smysl ve vztahu k magnetickému záznamu?
Hlavy během záznamu nepřidávají žádné nové vrstvy, ale mění pořadí magnetizace jedné magnetické vrstvy. Remagnetizace nevnucuje nový záznam na předchozí, ale ničí ho tím, že uspořádá posloupnost doménových stěn jiným způsobem. Proto je tato akce mnohem více podobná například změně symbolů ze zápalek jejich přeskupením a analogie s pokrytím záznamů na papíře pastelkami je přinejmenším nedostatečná.
Jsou ale hlavy skutečně schopny nevratně zničit předchozí magnetický záznam? Zde je třeba věnovat pozornost vztahu mezi hodnotou pole indukovaného hlavami a koercivitou magnetické vrstvy, tj. hodnotou pole potřebného k její remagnetizaci. Koercivita kobaltových slitin typicky používaných v pevných discích je asi 0,5 T. Naproti tomu magnetické hlavy jsou schopny indukovat pole o síle více než 2 T. Magnetické vrstvy jsou navíc příliš tenké (jejich tloušťka se počítá v desítkách nm) na to, aby v nich stabilně fungovaly dvě nebo více vrstev domén s různou polaritou magnetizace. Pro srovnání, demagnetizátory (degaussery) indukující pole o síle okolo 1 T postačují ke zničení dat v procesu demagnetizace, a to i v případě, že jsou plotny stíněny kovovými pouzdry.
Stojí za to upozornit na energetický asistovaný záznam, které se na trhu právě objevují - HAMR (Heat-Assisted Magnetic Recording - tepelně asistovaný magnetický záznam) a MAMR (Microvave-Assisted Magnetic Recording - mikrovlnný magnetický záznam). Jedná se o disky vyrobené ze slitin železa a platiny jako magnetická vrstva s koercivitou přibližně 6 T. Pole indukované záznamovými hlavami je zjevně příliš slabé na to, aby magnetickou vrstvu znovu zmagnetizovalo, takže záznam musí být podpořen dalším zdrojem energie, který lokálně zahřeje povrch disků na teplotu blízkou Curieovu bodu. Curieův bod je charakteristická teplota magnetického materiálu, při které ztrácí svou magnetizaci, a proto se mnohem snadněji znovu zmagnetuje. Tato informace je důležitá pro zničení dat metodou demagnetizací, protože pevné disky s energetický asistovaným záznamem budou odolné vůči dnešním oblíbeným demagnetizátorům a je třeba vyvinout nová zařízení, která je zničí.

Příliš vzdálený most...

"The general concept behind an overwriting scheme is to flip each magnetic domain on the disk back and forth as much as possible (this is the basic idea behind degaussing) without writing the same pattern twice in a row."

" Obecným konceptem schématu přepisování je co nejvíce převrátit každou magnetickou doménu na disku tam a zpět (to je základní myšlenka demagnetizace), aniž by se stejný vzor zapsal dvakrát za sebou. "

Proč zde Peter Gutmann směšuje přepisování dat s demagnetizací? Magnetizaci magnetické látky můžeme uvažovat ve dvou aspektech. V makroměřítku budeme těleso považovat za zmagnetizované, pokud samo indukuje magnetické pole. Bude mít nenulovou magnetizaci, která je výslednou magnetizací jeho magnetických domén. V tomto smyslu magnetické desky nejsou zmagnetizované. To lze snadno ověřit pozorováním, jak desky vyjmuté z pevného disku interagují s kovy, které by měly reagovat na vnější magnetizaci.
V nanoměřítku je každé magnetické těleso nějakým způsobem zmagnetizováno. Pokud magnetizaci neuděluje vnější magnetické pole, magnetické domény vznikají spontánně a pole jimi indukovaná se vzájemně ruší. Magnetický záznam spočívá v uspořádání magnetických domén tak, aby reprezentovaly logické stavy, které chceme, a které můžeme interpretovat jako specifické informace. Fungující pevný disk má vždy uspořádanou magnetizaci, vždy obsahuje nějaké informace a i když jej na úrovni logických struktur považujeme za prázdný, v hexadecimálním editoru vždy vidíme nějaké hodnoty.
Demagnetizace zahrnuje aplikaci elektromagnetického impulsu takovým způsobem, aby se toto uspořádání narušilo, což má za následek, že domény na disku zůstávají ve stavu chaotické magnetizace. Taková magnetizace není interpretovatelná, takže z disků nelze nic číst, hlavy nemohou najít servo signál a disk je zničen. Přepisování naopak zahrnuje nahrazení stávajícího pořadí magnetizace jiným, stále logicky interpretovatelným, ale představujícím bezcennou informaci. Pro zničení dat tak není nutné měnit polaritu každé magnetické domény. Stačí, aby magnetické domény byly uspořádány jinak, než byly původně.
Demagnetizace a přepisování jsou dvě různé metody ničení dat, ve kterém je cíle dosaženo různými prostředky. V případě demagnetizace se jedná o externí zařízení, které zcela naruší pořadí magnetizace, a tím zničí disk jako zařízení. Přepisování na druhou stranu změní pouze pořadí magnetizace přepisovaných sektorů, přičemž informace v servisní oblasti, servosektory a záhlaví sektorů zůstanou nedotčené a umožní selektivní zničení dat, například smazání vybraných souborů.

Druhý příliš vzdálený most...

"To erase magnetic media, we need to overwrite it many times with alternating patterns in order to expose it to a magnetic field oscillating fast enough that it does the desired flipping of the magnetic domains in a reasonable amount of time. Unfortunately, there is a complication in that we need to saturate the disk surface to the greatest depth possible, and very high frequency signals only "scratch the surface" of the magnetic medium (...). Disk drive manufacturers, in trying to achieve ever-higher densities, use the highest possible frequencies, whereas we really require the lowest frequency a disk drive can produce. Even this is still rather high. The best we can do is to use the lowest frequency possible for overwrites, to penetrate as deeply as possible into the recording medium."

"Abychom magnetické médium vymazali, musíme ho mnohokrát přepsat střídavými vzory, abychom ho vystavili magnetickému poli kmitajícímu dostatečně rychle, aby provedlo požadované převrácení magnetických domén v rozumném čase. Bohužel je tu komplikace v tom, že musíme povrch disku nasytit do co největší hloubky a signály s velmi vysokou frekvencí pouze „škrábou povrch“ magnetického média (...). Výrobci diskových mechanik ve snaze dosáhnout stále vyšších hustot používají nejvyšší možné frekvence, zatímco my ve skutečnosti potřebujeme nejnižší frekvenci, kterou disková mechanika dokáže produkovat. I ta je stále poměrně vysoká. Nejlepší, co můžeme udělat, je použít pro přepisy co nejnižší možnou frekvenci, abychom pronikli co nejhlouběji do záznamového média."

Jak již víme, pro zničení dat v magnetickém záznamu není důležité ani tak obrácení polarity jednotlivých magnetických domén, jako spíše posunutí doménových stěn. Kromě toho frekvence magnetického pole použitého pro záznam dat závisí především na frekvenci signálu, který má být zaznamenán. Vzhledem k procesu kódování dat by získání signálu s nejvyšší možnou frekvencí (obsahujícího co nejvyšší počet logických jedniček vzhledem k nulám) vyžadovalo pochopení a zvážení všech kroků kódování.
Samotná myšlenka s největší pravděpodobností vychází z metody demagnetizace zmagnetizovaných těles v makroměřítku. Vzhledem k tomu, že je velmi obtížné ovlivnit takové těleso polem přesně odpovídajícím jeho koercivitě za účelem jeho demagnetizace a je mnohem pravděpodobnější, že dojde k obrácení polarizace magnetizace, provádí se demagnetizace pomocí vysokofrekvenčního pole s klesající intenzitou. Tímto způsobem se s každou obrácenou polaritou těleso zmagnetizuje stále méně (remanence klesá ze saturace do stavu blízkého nule).
V případě pevného disku záznamové hlavy indukují magnetické pole na povrchu plotny rotující pod nimi a doba, během které lze danou oblast remagnetizovat, závisí především na rychlosti otáčení plotny. Peter Gutmann ve svém článku na jedné straně často odkazuje na určité prvky kódování dat, ale na druhé straně se k problematice věnuje velmi povrchně a kusově, často ji natahuje pod předpokládanou tezi o nutnosti vícenásobného přepisování dat pro bezpečné zničení. V podstatě ignoruje procesy změny velikosti, slučování a dělení magnetických domén, které jsou pro kódování RLL klíčové.
Místo toho se přehnaně zaměřuje na samotný proces obrácení jejich polarity. V jeho úvahách chybí koherence, čehož jsme si již všimli a uvidíme i později. Kromě toho, jak jsem zmínil výše, magnetická vrstva je příliš tenká na to, aby se nezmagnetizovala k nasycení hned v prvním spuštění. To platí zejména pro kolmý záznam, u kterého je vektor polarizace magnetizace kolmý k povrchu desky, takže samotné domény jsou v magnetické vrstvě svisle uspořádány.

Korekční kódy ECC

“Therefore even if some data is reliably erased, it may be possible to recover it using the built-in error-correction capabilities of the drive.”

“ Proto i když jsou některá data spolehlivě smazána, je možné je obnovit pomocí vestavěných funkcí mechaniky pro korekci chyb.”

Zde je další příklad přehnaně uvolněného přístupu Petera Gutmanna k problematice kódování dat. Výše ​​uvedená věta naznačuje možnost smazání obsahu sektoru a zároveň ponechání korekčních kódů, které jsou s ním spojeny. To není možné, protože korekční kódy se vypočítávají ve fázi kódování dat a přidávají se k sektoru před vytvořením signálového tvaru vlny, který bude indukován záznamovou hlavou a zapsán na plotnu. Přepsáním sektoru jiným obsahem přepíšeme také korekční kódy spojené s původními daty.
U starších modelů pevných disků bylo možné úmyslně generovat nesprávné kontrolní součty a ukládat sektor s korekčními kódy, které neodpovídaly uživatelským datům. Ačkoli takové sektory nelze správně číst a při pokusu o jejich čtení disk vrátí chybu UNC, korekční kódy spojené s obsahem předchozího sektoru se zničí a nahradí novými. Tato možnost je například v programu MHDD implementována příkazy „MAKEBAD“ – vytvoření „špatného“ sektoru v uvedené adrese LBA (Logical Block Addressing - adresování logických bloků) nebo „RANDOMBAD“ – vytvoření „špatných“ sektorů v náhodných umístěních.
Peter Gutmann navíc zjevně nadhodnocuje korekční schopnosti kódů ECC. Ačkoli korekční kódy umožňují lokalizaci a opravu bitových chyb, týká se to omezeného počtu chyb vyskytujících se v existujících a čitelných sektorech. Korekční kódy obvykle dokáží opravit asi 200 bitových chyb na sektor a pokud počet chyb překročí kapacitu kódu, disk vydá chybu UNC. To rozhodně nestačí k pokusu o rekonstrukci obsahu neexistujícího sektoru pouze na základě jeho korekčních kódů. Musíme si uvědomit, že bitové chyby se mohou vyskytnout i v samotném korekčním kódu.

Závěr.

"Data which is overwritten an arbitrary large number of times can still be recovered provided that the new data isn't written to the same location as the original data..."

" Data, která jsou libovolně mnohokrát přepsána, lze stále obnovit za předpokladu, že nová data nejsou zapsána na stejné místo jako původní data... "

Peter Gutmann si v této větě zjevně protiřečí. Předpokládá, že data přepsaná libovolně mnohokrát lze stále obnovit za předpokladu, že na stejné místo nejsou zapsána žádná nová data. Podstatou přepisování je však zapsat nová data namísto dat, která chceme zničit. I když nová data představují vzorec přepisování, který nelze interpretovat na logické úrovni. Protože pro disk je to stejný datový tok jako jakýkoli jiný. A bylo by velmi zvláštní, kdyby to Peter Gutmann nechápal. Na druhou stranu tato věta přímo podkopává pointu víceprůchodového přepisování a potvrzuje, že první průchod přepisování data zničí.

PRML – Částečná odpověď – Maximální pravděpodobnost

"The article states that «The encoding of hard disks is provided using PRML and EPRML», but at the time the Usenix article was written MFM and RLL was the standard hard drive encoding technique... "

"Článek uvádí, že «Kódování pevných disků je zajištěno pomocí PRML a EPRML », ale v době psaní článku Usenix byly standardní technikou kódování pevných disků MFM a RLL..."

V doslovu se Peter Gutmann odvolává na článek Craiga Wrighta, Davea Kleimana a Ramajada Srinivasana Shyaama Sundhara: „Overwriting Hard Drive Data: The Great Wiping Controversy“ z roku 2008. Autoři této publikace prakticky ověřili předpoklady prezentované Peterem Gutmannem a prokázali nemožnost obnovení přepsaných dat mikromagnetickou analýzou povrchu plotny za účelem hledání stop předchozí magnetizace. Ačkoli autoři této publikace k problematice kódování dat přistupovali poměrně volně, zde se zabýváme především Gutmannovým algoritmem a článkem, který jej popisuje.
Peter Gutmann poukazuje na to, že výzkum Craiga Wrighta, Davea Kleimana a Ramajada Srinivasana Shyaama Sundhara je nedostatečný a neměl by zpochybňovat jeho zjištění, protože disky, které zkoumali, používaly PRML, zatímco v době, kdy psal svůj článek, byly standardními metodami kódování dat MFM a RLL. Toto je nepodložené obvinění, protože PRML není technikou kódování dat a nenahrazuje ani MFM, ani RLL, ale používá se při detekci a dekódování signálu a nahrazuje starší metodu detekce špiček (peak detection), která detekuje pulzní špičky. Tato metoda se používá od začátku 90. let, a proto by neměla být Peteru Gutmannovi v roce 1996 neznámá. Metoda kódování MFM však byla z pevných disků nahrazena metodou RLL již v polovině 80. let a v polovině 90. let se používala pouze u disket.
V prvních desetiletích pevných disků byla hustota záznamu nízká, domény byly poměrně velké, takže doménové stěny se nacházely v relativně velkých vzdálenostech. Pak poskytly jasné impulsy s vysokou amplitudou a snadno detekovatelnými vrcholy v signálu čteném hlavami. Rostoucí hustota záznamu vedla ke zhoršení poměru signálu k šumu, zatímco zavedení kódování RLL eliminovalo hodinovou složku, což zvyšovalo riziko desynchronizace signálu a výpočtu nesprávného počtu nul mezi po sobě jdoucími jedničkami dekodérovým obvodem. Metoda detekce špiček se pak ukázala jako nedostatečná a byla nahrazena metodou PRML.
PRML (Partial Response – Maximum Likelihood – Částečná odpověď – Maximální pravděpodobnost) je metoda, která umožňuje určit maximální pravděpodobnost průběhu čteného signálu s částečnou odezvou. Tato metoda se nezaměřuje na zachycení po sobě jdoucích špiček impulsů, ale analyzuje celý průběh signálu a snaží se určit nejpravděpodobnější rozložení impulsů. PRML, na rozdíl od detekce špiček, nepoužívá referenční prahové hodnoty, ale analyzuje tvar a výšku amplitud všech impulsů a na tomto základě určuje, které z nich pocházejí ze zaznamenaného signálu a které z šumu pozadí. Využívá se znalost metody kódování dat během záznamu, která umožňuje odmítnout varianty průběhů signálu, které jsou s ním nekompatibilní, např. ty, které obsahují menší nebo větší počet nul mezi dvěma jedničkami, než je povoleno pro danou verzi kódu RLL.
Zpochybňování výsledků Craiga Wrighta, Davea Kleimana a Ramajada Srinivasana Shyaama Sundhara Peterem Gutmannem na tomto základě pouze dokazuje, že i po roce 2008 se rozcházel s řešeními v oblasti kódování dat a zpracování signálu v pevných discích. Tvrdit, že PRML nahrazuje kódování RLL, je stejně tak chybné, jako říkat, že SMR nahrazuje kolmý záznam. Po zveřejnění článku Craiga Wrighta, Davea Kleimana a Ramajada Srinivasana Shyaama Sundhara v podstatě zmizel zájem o výzkum obnovy přepsaných dat pomocí magnetické silové mikroskopie. Podobně v případě osciloskopických studií tvaru vlny signálu zachyceného přímo z hlavic práce Serhija Koženevského (Сергій Коженевський) neposkytla dostatečný důvod k tomu, aby dávala rozumnou naději na možnost jejich využití při praktické obnově přepsaných dat.

Reálná rizika přepisování dat.

To však neznamená, že přepisování dat je bez rizik a hrozeb. Chyby uživatele, nekontrolované přerušení procesu, selhání zařízení a softwaru nebo úmyslné akce zaměřené na zabránění efektivnímu zničení dat jsou vždy možné. Existují také rizika spojená s možností náhodného nebo úmyslného nalezení dat skrytých mimo adresování LBA.
Data lze nalézt v oblastech skrytých mimo adresování LBA pomocí funkcí HPA (Host Protected Area) nebo DCO (Device Configurration Overlay). V případě disků s šindelovým záznamem (SMR) mohou zastaralá data nekontrolovaně přežívat mimo adresování LBA a jejich umístění a spolehlivé přepisování vyžaduje analýzu a pochopení subsystému překladu adresování LBA do fyzického adresování. V každém disku jsou také sektory, kterým nebyla přiřazena adresa LBA. Jedná se například o rezervní sektory nebo fyzické sektory na konci disku, kterých je více než potřeba k dosažení jeho nominální kapacity. Takové sektory lze použít k úmyslnému skrytí dat, ale jak jejich skrytí, tak následné čtení vyžaduje odpovídající znalost firmwaru disku a schopnost pracovat s fyzickým adresováním.
Vícenásobné přepisování však nechrání před žádným z výše uvedených rizik. Zlepšení zabezpečení procesu přepisování dat by se mělo zaměřit především na analýzu subsystému překladu logických adres (LBA) na fyzické adresy s cílem přepsat data ve fyzickém adresování. Pokud nám tedy nejde o selektivní mazání vybraných souborů, ale chceme zničit celý obsah disku, je lepší zvolit proceduru Secure Erase, která pracuje blíže k hardwaru než programy pracující v adresování LBA. Data jsou nenávratně zničena již při prvním přepisování. Každý další je jen zbytečným nákladem a ztrátou času, a to je pravděpodobně dostatečný důvod k tomu, abychom Gutmannův algoritmus konečně hodili do koše.

Literatura:

1] Gutmann, P.: Secure Deletion of Data from Magnetic and Solid-State Memory. Proceedings of the Sixth USENIX Security Symposium, San Jose, CA, July 22-25, (1996),
2] Коженевський, С. Р.: Взгляд на жёсткий диск "изнутри". Магнитные головки, ООО "ЕПОС", Київ (2009).
3] Gomez, R., Adly, A., Mayergoyz, I., Burke, E.: Magnetic Force Scanning Tunnelling Microscope Imaging of Overwritten Data, IEEE Transactions on Magnetics 28(5), (1992),
4] Gomez, R., Burke, E., Adly, A., Mayergoyz, I., Gorczyca, J.: Microscopic Investigations of Overwritten Data, Journal of Applied Physics 73(10), 6001 (1993),
5] Bertram, H. N.: Theory of Magnetic Recording, Cambridge University Press, London (1994),
6] Bertram, H. N., Fiedler, L. D.: Amplitude and bit shift spectra comparision in thin metalic media, IEEE Transactions on Magnetics 19(5) (1983),
7] Коженевський, С. Р.: Взгляд на жёсткий диск "изнутри". Перезапись информации, ООО "ЕПОС", Київ (2006),
8] Khizroev, S., Litvinov, D.: Perpendicular magnetic recording, Kluiwer Academic Publishers, Dordrecht (2004),
9] Schouhamer Immink, K. A.: Codes for Mass Data Storage Systems, Shannon Foundation Publishers, Eindhoven (2004),
10] Vasić, B., Kurtas, E. M.: Coding and signal processing for magnetic recording systems, CRC Press LLC, Boca Raton (2005),
11] Wu, Z.: Coding and Iterative Detection for Magnetic Recording Channels, Springer Science + Business Media LLC, New York (2000),
12] Sobey, Ch. H.: Drive-Independent Data Recovery: The Current State-of-the-Art, IEEE Transactions on Magnetics 42(2), (2006),
13] Mayergoyz, I. D., Tse, C.: Spin-stand Microscopy of Hard Disk Data, Elsevier Science Ltd., Amsterdam (2007),
14] Amer, A., Holliday, J., Long, D. D. E., Miller E. L., Paris, J-F., Schwartz, T. S. J.: Data Management and Layout for Shingled Magnetic Recording, IEEE Transactions on Magnetics, 47(10), (2011),
15] Miura, K., Yamamoto, E., Aoi, H., Muraoka, H.: Skew angle effect in shingled writting magnetic recording, Physics Procedia 16, (2011),
16] Коженевський, С. Р.: Взгляд на жёсткий диск "изнутри". Механика и сервосистема, ООО "ЕПОС", Київ (2007).
17] Mamun, al, A., Guo, G. X., Bi, Ch.: Hard Disk Drive Mechatronics and Control, CRC Press, Boca Raton, (2006),
18] Chen, B. M., Lee, T. H., Peng, K., Venkataramanan, V.: Hard Disk Drive Servo Systems, Springer-Verlag, London, (2006),
19] Du, C., Pang, C. K., Multi-Stage Actuation Systems and Control, CRC Press, Boca Raton, (2019),
20] Plumer, M. L., Ek van, J., Weller, D.: The physics of ultra-high-density magnetic recording, Springer-Verlag, Berlin (2001),
21] Ababei, R.-V., Ellis, M. O. A., Evans, R. F. L., Chantrell, R. W.: Anomalous damping dependence of the switching time in Fe/FePt bilayer recording media, Physical Review B99 024427 (2019),
22] Riggle, C. M., McCarthy, S. G.: Design of Error Correction Systems for Disk Drives, IEEE Transactions on Magnetics 34(4), (1998),
23] Wright, C., Kleiman, D., Shyaam Sundhar, R. S.: Overwriting Hard Drive Data: The Great Wiping Controversy. R. Sekar and A.K. Pujari (Eds.): ICISS 2008, LNCS 5352, Springer-Verlag Berlin, Heidelberg (2008), 24] Sugawara, T., Yamagishi, M., Mutoh, H., Shimoda, K., Mizoshita, Y.: Viterbi detector including PRML and EPRML, IEEE Transactions on Magnetics 29(6), (1993),
25] Gupta, M. R., Hoeschele, M. D., Rogers, M. K: Hidden Disk Areas: HPA and DCO. International Journal of Digital Evidence 5(1), (2006).